Recenze: Dalajlama mezi slovy a obrazy

od Vít Kuntoš | 9.07.2026 | Pelmel

Dalajláma podepisuje dokument při návštěvě Prahy v roce 1990.

Nový celovečerní dokument Dalajlama – Oceán moudrosti režiséra Viliama Poltikoviče vznikl u příležitosti 90. narozenin Jeho Svatosti 14. dalajlamy. Do českých kin vstoupil 9. července 2026 a podle oficiálních informací pracuje s archivními záběry natáčenými v letech 1991 až 2022. Film propojuje dalajlamova veřejná vystoupení, osobnější záběry z jeho exilového sídla v Dharamsale i obrazovou cestu Tibetem. V následujících řádcích se proto podíváme nejen na to, co dokument přináší, ale také na moje osobní dojmy z filmu z novinářské projekce a besedy s režisérem.

Nejde o klasický životopisný dokument, který by chronologicky procházel dalajlamův život od dětství přes odchod do exilu až po současnost. Film se spíše volně pohybuje v čase a skládá dohromady různé vrstvy: slova dalajlamy z různých vystoupení, archivní materiály, záběry ze soukromí a obrazy Tibetu. Výsledkem není přehled života, ale spíše meditativní pásmo nad tématy soucitu, štěstí, vnitřního míru, vzdělávání a práce s myslí.

Premiéra filmu

Jedním z výrazných rysů filmu je český dabing dalajlamových slov. Pro část diváků to může být výhoda, protože se mohou plně soustředit na obraz. A obraz je zde opravdu zásadní. Zároveň ale může dabing působit rušivě, zvlášť pro ty, kteří by raději slyšeli dalajlamův vlastní hlas, jeho rytmus řeči, humor a bezprostřednost. Originál je lehce slyšet v pozadí, ale hlavním nositelem slov je český hlas. Je to pochopitelná volba, ne však nutně volba, která bude vyhovovat každému.

Nejsilnější stránkou dokumentu jsou záběry z Tibetu. Film nabízí tibetskou krajinu, kláštery, slavnosti, rituály i každodenní život Tibeťanů. Podle oficiálních materiálů vznikaly během několika expedic, často v odlehlých oblastech, kam se zahraniční štáby dostávají jen výjimečně. Právě tyto pasáže mají velkou hodnotu. Některá místa už dnes neexistují, jiná by dnes nebylo možné natočit stejným způsobem.

Technická kvalita těchto starších záběrů není vždy dokonalá. Místy jsou rozmazané, trhané nebo nesou stopu doby, kdy vznikaly. To ale není zásadní problém. Naopak, jejich nedokonalost připomíná, že sledujeme materiál, který nevznikal jako uhlazená turistická pohlednice, ale jako dlouholeté svědectví člověka, který se k Tibetu opakovaně vracel.

Film místy využívá také AI animované historické fotografie a animace. Někomu mohou pomoci oživit archivní materiál, jinému mohou připadat zbytečné. V době, kdy na nás umělá inteligence vyskakuje za každým rohem, je pochopitelné, že část diváků už k podobným efektům přistupuje opatrně. Ve filmu však nejde o hlavní prvek, spíše o vizuální ozvláštnění.

Obsahově dokument předává především dobře známé a srozumitelné myšlenky 14. dalajlamy. Mluví o soucitu, vnitřním míru, štěstí, nenásilí, práci s emocemi a odpovědnosti za vlastní mysl. Výrazně se objevuje také kritika západního vzdělávání, které je podle dalajlamy příliš zaměřené na materiální úspěch, peníze a moc, ale málo učí člověka rozumět vlastní mysli. Film připomíná i význam indické tradice zkoumání vědomí, meditace a psychologie mysli, nikoli jen jako náboženského odkazu, ale jako oblasti důležité i pro moderní vědu a současnou společnost.

V tom film funguje dobře pro širší publikum. Není třeba být buddhistou, znát tibetské pojmy nebo mít za sebou roky meditační praxe. Dalajlamovo poselství je podané jednoduše a přístupně. Mluví o věcech, které se týkají každého: jak zacházet s utrpením, jak rozvíjet soucit a jak neztratit vnitřní rovnováhu ve světě, který ji zjevně odložil někam mezi zprávy, konflikty a mobilní notifikace.

Největší slabinou filmu je pro mě nedostatek kontextu u některých obrazových pasáží. Záběry tibetských rituálů, slavností a šamanských obřadů jsou často mimořádně zajímavé, ale film je nechává téměř bez vysvětlení. Divák vidí silné obrazy, ale často neví, na co se přesně dívá a jak to souvisí s tím, co právě slyší.

To je patrné například u záběrů rituálů, při nichž si muži propichují tváře nebo záda jehlicemi. Navíc se objevují právě ve chvíli, kdy dalajlama mluví o nesmyslném zabíjení a násilí. Bez znalosti širšího kontextu tak může vzniknout zvláštní a nešťastný kontrast: slyšíme slova o zbytečném ubližování a současně sledujeme rituální sebezraňování, které může nepřipravenému divákovi působit stejně nesrozumitelně.

Režisér po projekci vysvětloval, že jde o přechodové a iniciační rituály, v nichž bolest může být chápána jako oběť ve prospěch druhých bytostí. To je zajímavý a důležitý kontext. Ve filmu však chybí. Bez něj mohou tyto záběry působit matoucím nebo až odrazujícím dojmem.

Podobně zvláštně může působit okamžik, kdy dalajlama mluví o ochraně zvířat a vyspělosti společnosti, zatímco následující obraz ukazuje Tibeťany, jak používají jaky pro zábavu. Možná měl vzniknout kontrast, možná jen volná obrazová asociace, možná se prostě důvěřovalo síle materiálu. Jenže dokumentární film není jen sled krásných či silných obrazů, zvlášť když ukazuje kulturu, kterou mnoho diváků nezná. Bez citlivého vysvětlení může obraz vyvolat otázky, které film nechává nezodpovězené.

Režisér Poltikovič a dalajlama

Je pochopitelné, že Poltikovič nechtěl přerušovat dalajlamova slova dalším komentářem. Ticho a otevřenost mohou být silné. U takto specifických kulturních a rituálních záběrů však úplná absence komentáře působí spíš jako ztracená příležitost. Právě tibetské pasáže jsou natolik vzácné, že by si zasloužily více prostoru, pojmenování a vysvětlení. Ne proto, aby byly „přeloženy“ do západního pohodlí, ale aby divák mohl lépe chápat, co vlastně vidí.

Srovnání s nedávným dokumentem Moudrost štěstí se nabízí samo. Tento film vznikl také jako pocta k dalajlamovým devadesátinám a podle Richarda Gerea využívá způsob natáčení, díky němuž se dalajlama dívá přímo do kamery. Gere tento zážitek popsal jako „soukromou audienci“. Producentem filmu byl právě Richard Gere, dlouholetý student dalajlamy, a česká distribuce jej uvedla do kin 15. května 2025.

V tomto srovnání má Moudrost štěstí výhodu. Působí soustředěněji, osobněji a současněji. Divák má pocit, že sedí dalajlamovi tváří v tvář. Oceán moudrosti je jiný typ filmu: méně intimní rozhovor, více archivní koláž, cesta Tibetem a průřez dalajlamovými myšlenkami z různých období. Pokud čekáme podobný zážitek jako u Moudrosti štěstí, můžeme být zklamaní. Pokud ale film přijmeme jako obrazové svědectví dlouholetého setkávání jednoho českého dokumentaristy s Tibetem a dalajlamou, jeho hodnota je zřetelnější.

Velmi dobře fungují osobní a méně běžné záběry dalajlamy. Vidět jej nejen jako duchovního učitele na pódiu, ale také v obyčejnějších okamžicích, při meditaci, cvičení, práci s nářadím nebo v neformálním kontaktu s lidmi, je cenné. Právě tyto chvíle připomínají jeho lidskost, hravost a bezprostřednost.

Výsledkem je dokument, který má své slabiny, ale rozhodně stojí za pozornost. Není to definitivní film o životě 14. dalajlamy. Není to ani nejintimnější filmové setkání s ním, jaké jsme v poslední době mohli vidět. Je to spíše meditativní pásmo slov, obrazů a vzpomínek, jehož největší síla pro mě neleží v přehledném výkladu, ale v unikátním obrazovém materiálu a v prostém připomenutí dalajlamova poselství.

Osobně bych si přál, aby film dal větší prostor samotnému Tibetu. Aby více vysvětloval, co vidíme a jaký význam mají zachycené rituály, slavnosti a místa. Právě tam se skrývá něco mimořádného. Něco, co běžný divák neuvidí v cestovatelském pořadu ani na sociálních sítích.

Přesto je Dalajlama – Oceán moudrosti filmem, který může mnoha lidem otevřít dveře k základním buddhistickým myšlenkám a připomenout, proč je dalajlamův hlas stále důležitý. Už samotný fakt, že vznikl další celovečerní dokument věnovaný jeho osobnosti a poselství, je radostná zpráva. Každý podobný film totiž vytváří další možnost, jak přiblížit dalajlamovy myšlenky lidem, kteří by se k nim jinak možná vůbec nedostali. Ne skrze knihu, přednášku nebo buddhistické centrum, ale skrze filmový obraz, který může oslovit i ty, kdo by si k duchovnímu tématu jinak nenašli cestu.

V době zahlcené konflikty, únavou, hlukem a zkratkovitými soudy není málo slyšet znovu prosté poselství o soucitu, vnitřním míru a odpovědnosti za vlastní mysl. A pokud k tomu dostaneme i vzácné záběry Tibetu, je to důvod k vděčnosti, i když bychom si k nim přáli podrobnější mapu.

Autor příspěvku: Vít Kuntoš

Vít Kuntoš je popularizátor buddhismu a zakladatel BuddhaWebu. Přináší autorské články, překlady, videa a projekty, které zpřístupňují tibetský buddhismus v moderním světě. Věnuje se také tvorbě modlitebních mlýnků a dalším tvůrčím aktivitám spojeným s buddhistickou tradicí. Více na www.vitkuntos.cz

Tento článek mohl vzniknout díky štědrosti podporovatelů BuddhaWebu. 🙏
Přidejte se k nim a pomozte nám tvořit další obsah.
Za podporu vám nabídneme i bonusový obsah jako poděkování. Děkujeme.

Podpořte BuddhaWeb

Další články

Žába na kameni u břehu hledí na rozlehlou vodní hladinu při západu slunce.

Stará žába a oceán

„Mysl je jako prostor. Je nepochopitelná.“ Tilopa Původně jsem tento krátký příběh zvažoval pro buddhistický podcast Na hraně samsáry, kde vycházejí...

Studovna s otevřenou knihou, sluchátky, málou a meditačním polštářem u okna.

BuddhaWeb otevírá novou Studovnu

BuddhaWeb má novou sekci Studovna, která na jednom místě zpřístupňuje materiály pro každého, kdo se chce buddhismu věnovat trochu hlouběji než jen...

Zpět na předchozí stránku

➡️ Zobrazit košík

Nepřehlédněte

Podcast Na hraně samsáry

Buddhistické příběhy a zamyšlení
pro každodenní život.

Poslechnout podcast

Sledujte BuddhaWeb

Články, rozhovory, inspirace a nová videa.

Pomozte nám tvořit jedinečný obsah.

Podpořte BuddhaWeb

nový článek na email

Citát

Načítání citátu…

Reklama