Kniha Tibetská jóga, nově vydaná nakladatelstvím Dharmagaia, je mimořádným průvodcem duchovní a tělesnou praxí, která tvoří samotné jádro tantrického buddhismu. Jedná se o výpravnou, celobarevnou publikaci s více než čtyřmi stovkami ilustrací, které zpřístupňují nejen praktické návody, ale i bohatství ikonografie himálajské tradice. Kniha představuje celou škálu učení – od základních jógových cvičení, přes Šest jóg Narópy až po nejvyšší nauky dzogčhenu.
V ukázce se čtenáři otevírá hluboké a často tabuizované téma smrti a posmrtného přechodu. Autor zde přibližuje tibetskou techniku přenosu vědomí známou jako phowa – praxi, která má umožnit vědomé odevzdání života a vstup do tzv. Čisté země, bez nutnosti dlouhodobé meditace. Phowa je nejen praktickou odpovědí na nepoznatelnost smrti, ale i výrazem naděje, že cesta k osvobození je otevřená i v posledním okamžiku našeho života.
Následující úryvek zároveň připomíná původní motivaci Buddhova duchovního hledání – setkání se stářím, nemocí a smrtí – a ukazuje, jak se tyto základní otázky lidské existence staly podnětem pro vznik jedné z nejjemnějších duchovních technologií tibetské tradice:
Transcendence smrti
Buddhův životní příběh obsahuje informace o jeho jógových cvičeních, jež vadžrajánový buddhismus využívá ve svém výukovém systému. Základem je série Buddhových setkání se stářím, nemocí a smrtí — plodný zdroj existenciální nespokojenosti, jež ho nakonec vyhnala z jeho paláce a přivedla k životu žebravého mnicha, k meditaci, a nakonec k duchovnímu probuzení.
Tradiční příběh předpokládá, že od normálního života izolovanému princi, z nějž se měl stát Probuzený, bylo už přes třicet, když se poprvé setkal s faktem smrtelnosti. Do té doby byl před bolestí a nejistotou vnějšího světa chráněn opatřeními královského otce, který to myslel dobře, nicméně to trochu přeháněl. Při třetí obzory otevírající výpravě za zdi paláce princ viděl, jak nesou mrtvé tělo k pohřební hranici. Když se vozataje zeptal, na co se to dívají, dozvěděl se, že smrt, stav, v němž dech ani vědomí už neoživují tělo, je souzen každé lidské bytosti. Vozataj mu také řekl, že to, co se odehrává s vědomím po rozpuštění těla, je záhada, kterou se nepodařilo uspokojivě vysvětlit žádnému náboženství ani filozofii.
Navzdory vizionářským svědectvím těch, kteří se stavu zániku života přiblížili a vrátili se zpět se střídavě utěšujícími a zneklidňujícími výklady, dilema nepoznatelnosti zůstává v průběhu času nezměněno, i když současné výzkumy vyjevily již leccos z toho, co se na prahu neznáma odehrává. Svědectví o zážitcích blízké smrti vypovídají mnohé o subjektivním prožívání počátečních fází umírání, ale neříkají nám v podstatě nic o tom, co se děje, když přestanou fungovat všechny orgány těla, zastaví se tep i dech a veškerá aktivita mozku — pokládaného vědci za fyziologické sídlo vědomí — ustane.
Tibetská jóga přenosu vědomí (phowa), často označovaná za „vysvobození bez meditace“, se snaží najít funkční řešení problému smrti tím, že mu prostě předejde.
Umění umírat
Vydává se vědomí v okamžiku, kdy se zbaví fyziologických pout svého těla, na pouť k nějakému konci, jenž přesahuje běžný rámec lidské zkušenosti? Na tomto předpokladu se zakládá většina nauky tvořící Tibetskou knihu mrtvých, či přesněji řečeno Vysvobození nasloucháním v bardu, kde bardo představuje předpokládanou posmrtnou realitu, v níž osobní vědomí, postupně přicházející o paměť, putuje halucinačním meziprostorem svůdných a hrůzyplných zvuků, světel a spektrálních forem předtím, než projde znovuzrozením.
Phowa, jóga přenosu vědomí v čase smrti, je pátou z Šesti jóg fáze završení a představuje vhodný prostředek, jehož prostřednictvím mohou být úskalí barda a znovuzrození zdárně překonána. Phowa má původ v jógové technice utkránti neboli vystoupení z těla. Ta byla praktikována v tradicích tantrického šivaismu atimárga a mantramárga. Po rozpoznání příznaků blížící se vlastní smrti jógin buďto ukončí svůj život odesláním vitální energie ze svého těla do nebeské říše, nebo si přisvojí jiné tělo. V tradici phowy, tak jak ji učila Sukhasiddhi, ženský mahásiddha, vizualizuje jógin sebe sama jako tantrické božstvo a při zadržení dechu užívá zvuk mantrické semenné slabiky zvoleného božstva (jako třeba húm, hik nebo phat) k ráznému otevření „Brahmova otvoru“ mezi čelní a týlní lebeční kostí na temeni hlavy. Umožňuje to odeslat vědomí z těla v čase smrti a vstoupit do Země blaženosti, spojované s Amitábhou, buddhou nekonečného světla. Jógová praxe přenosu vlastního vědomí do buddhistické „čisté země“ v čase smrti bývá v tibetské tradici označována za „buddhovství bez meditace“. Údajně prostě stačí uplatnit tuto techniku, když umíráme, a dosáhneme stejného výsledku jako po celoživotním meditování. V bardové modlitbě Kořenové verše barda umírání připisované Padmasambhavovi, jógin rozjímá v čase smrti následovně:
Ach, běda, teď když přede mnou vyvstává bardo okamžiku smrti,
zříkám se veškeré chtivosti, touhy a subjektivního vnímání ve všech ohledech,
bez jediného vyrušení vstupuji na cestu, na níž je proslovená nauka zcela srozumitelná,
a odesílám své vlastní vědomí do nestvořeného prostoru
okamžitě po oddělení od těla, složeného z masa a krve,
musím rozpoznat, že toto tělo je jako pomíjivá iluze.
