„Mysl je jako prostor. Je nepochopitelná.“
Tilopa
Původně jsem tento krátký příběh zvažoval pro buddhistický podcast Na hraně samsáry, kde vycházejí příběhy z buddhistické tradice doplněné zamyšlením. Nakonec jsem ho ale odložil stranou. Na samostatnou epizodu je možná až příliš krátký, zato jako obraz funguje téměř dokonale. Nepotřebuje složitou zápletku ani dlouhé vysvětlování. Stačí žába, studna a oceán.
Příběh vyprávěl tibetský buddhistický mistr Patrul Rinpočhe, když svým žákům přibližoval přirozenost mysli.
Stará žába prožila celý život v malé studni. Nic jiného neznala. Studna byla jejím světem a zároveň měřítkem všeho, co si dokázala představit.
Jednoho dne ji navštívila žába, která přišla od oceánu.
„Odkud přicházíš?“ zeptala se stará žába.
„Z velikého oceánu,“ odpověděla návštěvnice.
„A jak velký je ten oceán?“
„Je obrovský.“
Stará žába se zamyslela.
„Asi jako polovina této studny?“
„Ne, mnohem větší.“
„Tak velký jako celá studna?“
„To se vůbec nedá srovnat.“
Stará žába tomu odmítala uvěřit.
„To není možné. Vezmi mě tam, ať ho vidím.“
A tak se společně vydaly k oceánu. Když žába, která celý život znala pouze svou malou studnu, poprvé spatřila jeho nedozírnou rozlohu, byla tak ohromená, že jí praskla hlava.
Naše vlastní studna
Pointa příběhu je jednoduchá. To, co známe, snadno zaměníme za všechno, co existuje.
Se svou myslí žijeme od narození, a přesto ji většinou známe jen prostřednictvím jejích běžných projevů. Myšlenek, emocí, vzpomínek, představ, obav, plánů a nekonečného vnitřního komentáře. Právě tento neustálý pohyb pak snadno považujeme za mysl samotnou.
V tom se podobáme žábě ve studni.
Když slyšíme o něčem, co naši dosavadní zkušenost přesahuje, snažíme se to pochopit pomocí toho, co už známe. Žába si nedokáže představit oceán jinak než jako trochu větší studnu. A my máme podobnou tendenci, když se buddhistická učení snaží popsat přirozenost mysli.
Pokusíme se ji převést na další představu.
Jenže právě tím nám může uniknout.
Buddhistická tradice ukazuje na přirozenost mysli jako na něco, co nelze omezit na jednotlivé myšlenky, emoce ani na příběh, který si sami o sobě vyprávíme. Často ji přirovnává k prostoru: je otevřená a neuchopitelná, přesto umožňuje, aby se v ní objevovalo všechno ostatní.
Stejně jako mraky nejsou samotným nebem, ani jednotlivé myšlenky nejsou celou myslí.
To samozřejmě neznamená, že někde za nimi existuje nějaká zvláštní věc, kterou bychom měli objevit a získat. Přirozenost mysli není další předmět, který můžeme přidat do své sbírky poznatků. Čím více se ji snažíme sevřít do přesné představy, tím více připomínáme žábu, která se pokouší změřit oceán podle rozměrů své studny.
Vědět, že existuje oceán
Na příběhu je možná nejzajímavější právě okamžik před cestou. Stará žába oceán ještě neviděla. Nedokázala si ho představit a vlastně ani nevěřila, že něco takového může existovat.
Přesto nakonec opustila svou studnu.
A právě v tom může být tento jednoduchý příběh užitečný i pro praxi. Nemusíme mít jasnou představu o přirozenosti mysli. Nemusíme rozumět všem filozofickým vysvětlením ani sami sebe přesvědčovat, že jsme zahlédli něco, co jsme dosud nezažili.
Pro začátek možná stačí připustit, že naše současná zkušenost není konečným měřítkem skutečnosti.
Že myšlenky, které právě procházejí hlavou, nejsou celým prostorem mysli.
Že naše studna není celý svět.
Protože vědět, že existuje oceán, je prvním krokem k tomu, abychom se k němu vůbec mohli vydat.







