V textu Život jako filmové představení tibetský lama, filmový režisér a uznávaný učitel Dzongsar Jamyang Khyentse Rinpočhe pomocí metafory kina ukazuje, jak je náš běžný život jen iluzorní projekcí bez skutečné podstaty. Srozumitelně přibližuje, jak různé buddhistické směry – théraváda, mahájána a vadžrajána – pracují s tímto poznáním a jak nám může přinést větší svobodu a porozumění. Text přináší český buddhistický podcast Živá Dharma.
Život jako filmové představení – Dzongsar Jamyang Khyentse Rinpočhe
Předpokládejme, že jsme se narodili v kinosále. Netušíme, že to, co se před námi odehrává, je pouhou projekcí. Nemáme ani ponětí o tom, že je to jen film a že události ve filmu nejsou skutečné, že nemají žádnou reálnou existenci. Všechno, co na plátně vidíme – lásku, nenávist, násilí, napětí, vzrušení – je ve skutečnosti jen výsledek světla promítaného přes celuloidový pás. Nikdo nám to ale nikdy neřekl, a tak jen sedíme a díváme se, fixováni na tento film. Když se nás někdo pokusí oslovit, řekneme mu: „ Zmlkni!“. I když máme něco důležitého na práci, nechce se nám to řešit. Jsme naprosto pohlceni a nevnímáme, že tato projekce je naprosto marná.
Předpokládejme, že na sedadle vedle nás sedí někdo, kdo vám řekne: „ Hele, je to jenom film. Není to skutečné. Tohle se neděje doopravdy. Je to jen projekce.“ V tom momentě máme šanci, že i my pochopíme, že to, co vidíme, je ve skutečnosti film, že je to neskutečné a bez vlastní podstaty.
To nemusí automaticky znamenat, že se zvedneme a odejdeme z kina. Nemusíme odejít z kina. Můžeme se prostě uvolnit a jednoduše sledovat milostný román, kriminální thriller nebo cokoli jiného. Můžeme prožívat jeho atmosféru. Pokud máme určitou jistotu, že se jedná pouze o projekci, můžeme si film nechat libovolně přetočit. Dozadu, dopředu a nebo si ho nechat pustit klidně celý znovu. A máme taky možnost odejít, kdykoli se nám zachce, a vrátit se někdy jindy, abychom se mohli podívat znovu. Jakmile máme jistotu, že můžeme kdykoli odejít, že to záleží jen na nás, cítíme, že nejsme tlačeni k tomu okamžitě zmizet. Můžeme se klidně rozhodnout k tomu, že se pohodlně usadíme a budeme se dívat.
Podcast Živá Dharma přináší učení buddhistických mistrů namluvené do češtiny.
Cílem je seznámit posluchače s učením buddhistických mistrů všech linií převážně tibetského buddhismu, kteří dokážou předávat buddhistickou moudrost srozumitelným jazykem.
Někdy nás může určitá scéna ve filmu emocionálně strhnout. Nějaký tragický moment může zasáhnout naše slabé místo a my se tím necháme unést. Jenže něco v našem srdci nám teď říká, že už víme, že to není skutečné, a že tudíž o nic nejde.
To je to, co musí praktikující dharmy pochopit – že celá samsára nebo nirvána je bez vlastní podstaty neboli nepravdivá stejně jako tento film. Dokud to nepochopíme, bude pro nás velmi obtížné, aby se nám dharma vsákla do naší mysli. Stále se budeme nechávat unášet, svádět slávou a krásou tohoto světa, všemi zdánlivými úspěchy a neúspěchy. Jakmile však zahlédneme, byť jen na vteřinu, že to, co se objevuje, není skutečné, získáme určitou důvěru. To neznamená, že musíme spěchat do Nepálu nebo Indie a stát se mnichem nebo mniškou. Stále si můžeme udržet svou práci, nosit oblek a kravatu a chodit s aktovkou každý den do kanceláře. Stále se můžeme zamilovávat, nabízet své milované osobě květiny, vyměňovat si prstýnky. Ale někde uvnitř nám cosi říká, že to všechno je bez vlastní podstaty.
Je velmi důležité takový záblesk prožít. Pokud se nám za celý život podaří byť jen jedinkrát, můžeme být po zbytek života šťastní už jen při vzpomínce na tento záblesk.
Může se stát, že když nám někdo pošeptá: „Hej! Tohle je jen film,“ že ho neslyšíme, protože jsme zrovna rozptýlení tím, že se v tu chvíli ve filmu odehrává velká autonehoda nebo hraje hlasitá hudba, zkrátka tu informaci neslyšíme.
Anebo tu informaci slyšíme, ale naše ego si to celé špatně vyloží. Zůstáváme zmateni a věříme, že ve filmu je přesto všechno něco pravdivého a skutečného. Proč k něčemu takovému dochází? Děje se to proto, že nám chybí zásluhy. Zásluhy jsou nesmírně důležité. Důležitá je samozřejmě i inteligence neboli pradžňá. Důležitý je i soucit neboli karuna. Ale zásluhy jsou nejdůležitější. Bez zásluh jsme jako nevědomý, negramotný žebrák, který vyhraje v loterii několik milionů dolarů, ale neví, jak s penězi naložit, a tak je hned zase prohraje.
Předpokládejme však, že máme trochu zásluh a že se k nám ona informace o tom, že je to „jen film“ skutečně dostane. Pak máme jako buddhisté na výběr, máme několik možností. Z hlediska théravádového buddhismu se zvedneme a opustíme kinosál, nebo zavřeme oči, abychom se nenechali filmem unášet. Tímto způsobem ukončíme utrpení. Na úrovni mahájány zmírňujeme své utrpení tím, že pochopíme, že film není skutečný, že je to celé jen projekce a tudíž prázdné. Nepřestáváme se na film dívat, ale vidíme, že nemá žádnou vlastní existenci. Mimoto se na této úrovni začneme starat o ostatní lidi v kině. Nakonec ve vadžrajáně víme, že je to jen film, nenecháváme se obalamutit a představení si jen užíváme. Čím více emocí v nás film vyvolává, tím více oceňujeme brilantnost zpracování. Své vhledy sdílíme s ostatními diváky a věříme, že i oni jsou schopni ocenit to, co vidíme.
Abychom však mohli tuto myšlenku realizovat v reálném životě, potřebujeme zásluhy. V théravádovém buddhismu se zásluhy hromadí prostřednictvím odříkání. Vidíme, že díky filmu trpíme, a tak se na něj přestaneme dívat. V mahájáně hromadíme zásluhy soucitem. Máme velkou a otevřenou mysl, která se více zajímá o utrpení druhých.
Na druhou stranu, tato transformace – od toho, kdy jsme se nechali strhnout filmem, přes to, kdy jsme si uvědomili prázdnotu filmového děje, až po to, kdy nám jde výhradně o blaho druhých – může trvat velmi, velmi dlouho. Proto se ve vadžrajáně přesouváme do „rychlého jízdního pruhu“ a hromadíme zásluhy prostřednictvím oddanosti. Důvěřujeme člověku, který nám pošeptal (pravdu o tom, že jde jen o film) a který disponuje pochopením, jež ho osvobodilo. Nejenže si osvojujeme informace, které nám předává, ale oceňujeme také svobodu jeho mysli a hloubku jeho bytí. Víme, že i my máme potenciál k takovému vysvobození, a o to více si ho ceníme. Jediný okamžik takové oddanosti, pouhý zlomek vteřiny, pouhý kousek takové oddanosti, má nesmírnou cenu. Jsme-li naladěni na člověka, který nám „našeptává“, může nám pomoci objevit skutečného vnitřního milovníka filmu. Možná nás přiměje uvidět, jak je zbytek publika lapen a jak nic z toho není potřeba. Aniž bychom se tedy museli spoléhat na vlastní zmatený zápas o pochopení cesty, tato osoba nás přivede k pochopení toho, co právě vidíme. Stáváme se pak někým, kdo se může pohodlně usadit a užívat si představení. A možná to budeme moci „pošeptat“ i někomu dalšímu.
